Večerní

Stojím u otevřeného okna a koukám, jak se dým line směrem k obloze. Dým ze všech domů. Stojí a hledím. Na Vltavu, most, údolí, kostelík. Stojím a poslouchám hudbu. Snažím se vstřebávat učební texty rozložené pode mnou. Snažím se vnímat fotbal běžící na počítači na stole. Nevnímám však nic kromě toku svých myšlenek. Obloha je místy modrá, místy skoro černá. Slunce už mi dalo sbohem, začíná se šeřit. Padá na mě jakási nálada. Mám hafo času, hafo povinností, ale já nebudu dělat nic. Jakýsi člověk mi kdysi řekl, že člověk se musí naučit nudit. Jak to ale sakra provést? Je nuda nicnedělání, nebo zevlování? Nudím se teď? Je nuda a lenost to samé?
Je mi to jedno. Prostě nemám potřebu pohnout jedinou končetinou, dát impuls jedinému svalu. Dávám si jedno černý, přemýšlím, co je smyslem života a docházím k závěru, že život žádný smysl nemá. Tím nemyslím, že bych proto chtěl život skončit, to ne, ale že jediný důvod, proč tu lidé jsou, je aby se mohli snažit, aby překonávali neúspěchy a rozmnožením umožnili překonat neúspěchy dalším. A občas svůj život obohatili něčím krásným. Agonií. Euforií. Radostí.
Nic víc, nic míň. A přemýšlím, jak usměrnit svůj nesouvislý tok myšlenek, aby to dávalo nějaký smysl. Ale neusměrním je. Nechám toto v podobě melancholického výlevu mysli.
Nazdar!