neděle 28. října 2012

Battery girl

Probudil jsem se, ten den až nezvykle brzy. Moje žena ležela vedle mne, hlavu zabořenou hluboko do polštáře. Vstal jsem, udělal si vafle ke snídani a posadil se k nedělním novinám, ve kterých, stejně jako každý den, bylo pramálo zajímavých informací. Cítil jsem se špatně po včerejší noci. Něco se zvrtlo, nevím však co. Pamatuju si jen na na holku se zářivým úsměvem na tváři, blond vlasy a hnědýma očima jak dva kaštany. Po dlouhé době jsem zaslechl kroky: moje žena se probudila. Sedla si vedle mě s nádherným úsměvem na tváři.
Udělala si kávu, a zeptala se: "Kde jsi včera vlastně byl!?"
"No. Někde v hospodě. S kamarády.."
"Vážně? A co se stalo, že se tak tváříš?"
"Nevím o čem to mluvíš."
"Není v tom náhodou nějaká jiná?!"
"Ne. Teda určitě ne!"
"Mám ti věřit?"
"Myslel bych ano, kdybych tě neznal.."
"Hele, brzdi!"
Neměl jsem chuť jí dopodrobna líčit, co všechno jsem stačil zažít minulý večer, ale ona stále dotírala. Začalo mi to trochu kazit mojí ranní dobrou náladu, proto jsem jí sáhnul za krk. Potřeboval jsem ji trochu utišit. Nahmatal jsem malou, téměř neznatelnou krabičku a vyjmul z ní baterii. Mlčky se mi položila na rameno. Odnesl jsem jí do postele a baterii schoval do kapsy modrého saka, které jsem si vybral pro dopolední procházku.
Hned před domem jsem však narazil na ni! Ta ze včerejšího večera! Už jsem věděl, kdo to je. (Jen) kamarádka. Tedy snad.
"Ty jsi hrozný, zraňuješ mě!" vykřikla na mě bez pozdravu.
"Proč?"
"Zase jsi spal u ní!!!"
"Je to moje ŽENA."
"A proč ona, proč ne já?"
"Víš, ona je něčím výjimečná..."
"Myslíš tím, že jí můžeš kdykoliv paralyzovat, kdykoli od ní utéct pryč, kdykoliv zmizet?!"
"No. Asi ano. Já nevím.."
"Myslela jsem si, že chceš někoho, s kým si můžeš popovídat, s kým můžeš mluvit. A myslela jsem si, že jsi ochoten vyslechnout názory ostatních."
"Ale...."
"A ty jsi chlap? Nedokážeš se jí postavit. A nedokážeš jí opustit kvůli jiné ženě, protože se bojíš, že by si tě postavila do latě. Ale já ti něco řeknu: Když nebudeš takovej srabák, mnohem spíš si získáš obdiv dámy. A vůbec: Ptal ses jí, co si o tom myslí ona? Jestli ona je ráda, když jí vždy v průseru odhodíš na postel a umrtvíš, aby ses jí nemusel postavit? Myslíš si, že ona tenhle pocit má ráda? A myslíš si, že tohle na tobě oceňuje? Ne, nesnáší to a nesnáší za to i tebe..."
"Zadrž, nutíš mě přemýšlet.."
"Ano!"
"A proč ty mi to vlastně říkáš? Nechceš se jí tímhle jen zbavit, abys měla volnou cestu pro sebe?"
"Možná. To už je na tobě a na tvém rozumu, aby sis sám dokázal urovnat v hlavě to, co ti říkají ostatní."
"Nazdar," řekl jsem netečně a vykročil jsem do prosluněného jarního dopoledne.
V první restauraci, na kterou jsem narazil jsem si dal kafe, černý. Slečna servírka, která se náhodu jmenovala Markéta Pšeničková, stejně jako moje teta, mi jí nakonec dala zadarmo. Znala mě dlouho a věděla, že si procházím peklem. K polednímu jsem si objednal dvojitýho hamburgra a zeleninovej salát, to abych jedl i trochu zdravě. Když jsem dojedl, s pocitem viny jsem koukal do prázdného talíře. Nevěděl jsem, jestli má pravdu, nevěděl. Myslel jsem si že ne, ale stejně jsem nad tím pořád přemýšlel. Že jí vždycky ublížím a že ona z toho asi opravdu radostí neskáče, že vlastně musí být ze mě zklamaná. A rozhodl jsem se. Nevím jestli pro její radost, a nebo proto, abych mohl být sám na sebe hrdý a myslet si o sobě, jaký jsem skvělý člověk.  Zaplatil jsem. Odešel jsem domů. Chtěl jsem se jí omluvit.
Už ve dveřích jsem viděl, že stále spí, modré oči jemně pootevřené, vlasy přehozené přes půl obličeje. Jak by taky nespala, když zdroj všechny její energie byl schován v kapse mého modrého saka! Lehl jsem si vedle ní.
Vykouřil jsem jednu modrou Red´n´whitku a jemně ji pohladil po vlasech. Její původní baterku jsem jí vrátil do krabičky. Otevřela oči a usmála se na mě.
"Názdar! Jak jsi se vyspinkala, zlatíčko?" Zeptal jsem se se zájmem.
"Krásně..jen nevím, kdy jsem usnula.."
"Abych se ti přiznal, za to můžu já.. Ráno jsem na tebe neměl uplně náladu, a tak jsem tě prostě vypnul.. Moc se ti za to omlouvám! Ale přinesl jsem ti dárek!"
"Vážně?!? Ale což.. Jééé! Nová baterka!! Děkuju ti mockrát.."
"Nemáš zač. A slibuju ti, že už tě nikdy nevypnu. Protože potom z toho mám jenom výčitky, že jsem se nedokázal zachovat jako chlap a nepostavil se tomu čelem. Přecejenom, nechci se cítit špatně, ale ještě víc nechci, aby ses špatně cítila ty. A víš co? Zítra zajdeme k elektrikáři, ať ti zapečetí krabičku. Pro jistotu. Už žádné útěky před tebou do samoty nocí. Jsi pro mě důležitější i se všema problémama, než nějaká holka, která se za mnou táhne a kterou vypínám jen abych jí odmítl."
"Měl bys jí to říct na rovinu!"
"Nechci o ní už ani slyšet! To ona mi řekla, ať se problémům postavím. A bojím se, že mě chce dostat. A já ale nechci. Teda nejspíš..."
"Vím žes byl včera s ní.."
"Nejspíš, nepamatuju si to.. Ale odmítnu jí, a to hned! Zároveň jí však musím poděkovat, za to že mi dala jiný pohled na věc. Tím jak moc se snažila mě ale vlastně donutila odtáhnout se od ní. Dokázala to co já ne. Díky ní jsem si uvědomil, co chci."
"Mě"
"Ano"
"?Vážně"
"Ano"
"?A řekneš jí to"
Zvedl jsem telefon, zavolal jí a vše jí řekl. Odpověděla jen, že by si přála, aby kluci byli na baterky.
Položil jsem to a sám pro sebe přemítal. Kdysi dávno jsem si přál, aby holky byly na baterky. Abych je vždycky mohl vypnout a myslet chvíli jen sám na sebe. Ale teď už nechci. Holky znamenaj spoustu problémů, ale kdybych nemusel řešit problémy, měl bych bezstarostný život a nakonec bych umřel na nudu.
A teď s odstupem času občas vzpomínám, jaké to bylo krásné, když jsem vždy mohl problém vypnout. Ale aspoň nejsem sobec a myslím i na ostatní, i když za cenu toho, že mám poručeno pravidelně se česat, čistit si zuby a nepít moc piva.

Žádné komentáře:

Okomentovat