Sedumnáctka

Pomalu se ke mě blížila. Podléhal jsem jejímu kouzlu. Byla tak krásná! Její vlasy byly laděny do tmava, oděna nahoře do béžové, dole do červené. A boty - se Zemí totiž splývala tmavě hnědá. Již zdálky jsem viděl dva jasné body, oči, které zářily jako hvězdy na nočním nebi, které právě plynulo nad Prahou. A velké tetování na čele. A co teprve její zvonivý hlásek, nesoucí se po nábřeží! Prošli jsme spolu noční Prahou. Nejprve nábřežím, od Modřan ku centru, pod železničním viaduktem, kol sochy pana Palackého, kol sochy pana Jiráska, kol Národního divadla, kol Rudolfína, přes staré dobré Holešovice. A tu již začínalo svítat, a my, znaveni nočními toulkami romantickou Prahou, vydali se stejnou cestou zpět. Viděli jsme Slunce, vycházející za majestátnou Žižkovskou věží, viděli jsme racky probouzející se z nočního odpočinku, rybáře, kteří odvazovali své lodě a vydávali se na první ranní lov, prvňáčky, kteří šlapali cestu do školy. Naše rozloučení se kvapem blížilo. Poslední dotyky... a poté už jen její zvonivý hlásek z dálky na rozloučenou.

Sedumnáctku jsem měl vždycky rád - je to jedna z nejlepších společnic. Naslouhá. Je spolehlivá. Krásná. Chladná a přeci teplá. Neúnavná. 

Sedumnáctka je tramvaj.